„Pokud jde o výběr vína, jsem experimentátor.“ NA KUS ŘEČI S BABE LN O TOM, ŽE S VÍNEM JE TO JAK S ČAJEM, JIHOAFRICKÝCH VÝJIMKÁCH I KNÍŽÁKOVI

Jak se formoval tvůj vztah k vínu?

Víno jsem začala pít docela pozdě. Dlouho jsem ho vnímala jako to levné červené krabicové cosi, které se nalévalo na vernisážích, což bylo prostředí, ve kterém jsem se pohybovala. Člověk byl nucen se propít tou červenou tekutinou k povznesené náladě - sice účinkuje, ale mozkové buňky to rozhodně nepotěší. S přáteli jsem chodila spíš na pivo. Opravdu dobré víno jsem poprvé ochutnala u kamaráda, překvapená tím, že chutná úplně jinak než ta vernisážová. Napadá mě srovnání s čajem, o který se naopak zajímám od útlého mládí. O jeho přípravě u nás řada lidí nic netuší a objednat si ho v domácnosti, kde netušíte, jak to v ní chodí, nemusí být vždycky zrovna bezpečné. Takže dobré bílé víno jsem začala vnímat docela pozdě, až tak kolem třicítky. A postupně jsem mu propadla, i tomu rituálu kolem - že se nalévá do pěkných skleniček, vychutnává se, v klidu se popíjí a nikam se nespěchá.

Podle jakých kritérií si víno vybíráš?

Pořád se ještě pokládám za laika. Víno mě zajímá, absolvovala jsem pár degustací, základní představu jsem si vytvořila, ale na hodnocení si netroufám. Víno pro mě symbolizuje domácí pohodu nebo chvíle strávené s přáteli. Panáky moc nepiju a mimo účinky alkoholu, které přinášejí uvolněnou, povznesenou náladu, u vína oceňuju i chuťové zážitky.  Nepiju moc červené víno – snad jenom občas v zimě si ho dám, to pak i jako svařák.  A samozřejmě se nechám zlákat, když někdo otevře nějakou exkluzivní láhev, ale obecně červené nijak zvlášť nevyhledávám.

Čím to? Vadí ti třísloviny nebo tě nějak irituje ta barva?

Ha ha.. Ne, to určitě ne. Piju ráda střiky, vyhovuje mi, když je víno lehčí nebo když s vínem přijímám i vodu. Když přijde na červené, tak se mi okamžitě vybaví spíš hutná, těžká vína. Hodí se víc k masu a na to já moc nejsem. Mám docela ráda růžová vína a klarety.

Co cestování a víno? Baví tě na cestách seznamovat se s lokální produkcí?

Rozhodně ano. A jsem ráda, že jsem se do některých vyhlášených vinařských lokalit dostala až po té, co jsem se o víno už trochu zajímala. Mám teď na mysli třeba Kalifornii nebo jižní Afriku, kde jsem toho dost ochutnala na místě a přivezla si i pár lahví domů. To jsou lokality, kde člověk narazí na velmi slušná lokální vína za rozumnou cenu i v supermarketu.

Vybaví se ti nějaký nezapomenutelný zážitek spojený s vínem?

Za vyloženě nezapomenutelnou zkušenost pokládám návštěvu restaurace La Degustation Bohême Bourgeoise v Praze.  Už jenom ten minimalisticky pojatý, moderní interiér s otevřenou kuchyní, kde vaří podle postupů molekulární gastronomie, stojí za návštěvu. Je to fakt zážitek, když vám servírují v rámci určitého degustačního menu jednotlivé chody, které, pravda, připomínají spíš jednohubky, ale je to všechno krásné a dobré. S každým chodem samozřejmě ochutnáváte jiné francouzské víno. Sommelier pokaždé přinese novou lahev, kterou něžně chová v náruči, povypráví příběh o ročníku, vinařských oblastech a svazích. Za kamarádem jsem tam pak byla ještě jednou právě jenom na ochutnávce vína. Taková vína bych mohla ochutnávat častěji, byl to úžasný životní zážitek, i když pro mě osobně poněkud finančně nedostupný  - měla jsem to štěstí jenom díky pozvání. A když jsme u těch francouzských vín, tak ještě zmíním vinotéku Na břehu Rhôny. Mají tři kategorie, začínají na vcelku přijatelných cenách a především je milý ten jejich prodejní systém, kdy dostanete skleničku a sami si naléváte a píšete na lístek. Člověka zákonitě napadne, jak tohle může fungovat v našich poměrech - vyčůraní Češi určitě sáhnou po drahém a zapíší levné. Ale byli jsme tam v docela početné partičce a nikoho ani nenapadlo něco takového udělat. Oceňuju takový sympatický, a priori nepodezíravý přístup. A evidentně to i funguje. Tyhle vychytané marketingové tahy jsou základem úspěchu. Vzpomínám si na jednu hospodu v Amsterdamu, kde hosté k pivu automaticky vyfasují misku chilli oříšků. Pochopitelně vysoce návyková záležitost. Ta mistička pálivých buráků gratis, kterou položí na stůl, se jim vysoce vyplatí, protože všichni se tím cpou, huba je v jednom ohni, tak to všichni zalévají pivem jak protržení.

Tak to je dost zákeřný lov oříškových závisláků. Ale zpátky k vínu. U tebe tedy vyhrávají spíš zahraniční vína?

Ne, to ne. Odhadem tak devadesát procent vín, která si dopřávám, jsou česká a moravská vína, ale žena mého synovce pracuje ve vinotéce, která se specializuje  na vína z Jihoafrické republiky, takže občas mi přilétne na stůl i nějaká jihoafrická lahvinka.

Při vybírání vína se považuješ spíš za konzervativce nebo experimentátora?

Určitě jsem spíš experimentátor.  Pořád se ještě hledám a navíc když jdu cíleně po nějaké odrůdě, tak výsledek zřídka naplní očekávání. Je to vždycky o konkrétním víně a často dám na něčí doporučení.

Tíhnul k vínu někdo z rodiny?

Můj táta pocházel z Mělnicka a prarodiče měli dokonce vinohrad. Děda ho ale prodal, a když přišla měnová reforma, tak o všechny peníze ze dne na den přišel. Nedávno jsem si na to vzpomněla, když jsem si všimla, že v Tróji poblíž slavné Vinice sv. Kláry je na prodej zahrada o rozloze dva tisíce metrů, jižní svah. Jak stvořená pro založení vinice.

Za gramofony se občas objevíš se sklenkou vína v ruce. Jakou máš obecně v klubech zkušenost s rozlévanými víny?

Víno v klubech je pokaždé velká neznámá. Troufla bych si tvrdit, že jeho kvalita vždycky souvisí s tím, jaký vztah k vínu má ten, kdo o sortimentu baru rozhoduje. Pokaždé je mi sympatické, když barman něco nedoporučí - třeba zrovna rozlévané víno.

Za jakých okolností ses vlastně dostala k djingu?

Hudba vždycky zabírala v mém životě důležité místo. Začalo to pouštěním hudby na parties AVU a vzápětí první nabídkou hraní v opravdovém klubu. Rozhodující byla možnost vidět hrát djs z gramofonů. Dost mě tímhle směrem postrčil i studijní pobyt v Nottinghamu. Dost studentů umělecké školy tehdy mělo vlastní gramce  a hráli si třeba jen doma sami pro sebe a pro kamarády.

Co by bývalo zaplnilo tu nezanedbatelnou sféru tvého života, díky které tě asi většina lidí zná, kdyby to nebyla hudba?

Myslím, že hudba by v mém životě byla přítomná v každém případě, ale kdybych věnovala míň času jí, tak by ho zase víc zbylo na kreslení, malování a video.

Dobře, pojďme teď k tvým studiím na AVU – kterými ateliéry jsi prošla?

První dva roky po nástupu na školu jsem studovala monumentální grafiku u Aleše Veselého. Ten název je trochu zavádějící, protože Aleš je sochař. Ale zpočátku jsme se zadání drželi a ten velký formát mě bavil. Vlastně bych se k tomu docela i někdy ráda vrátila – vytvářela jsem třeba takové rozsáhlé linoryty - (lino je vděčný materiál, který se dá najít i u popelnic) a ty tiskla na velkoformátové plachty z netkaného textilu. Později Michael Bělický otevřel ateliér nových médií, kam jsem přešla a vydržela tam tři roky. A závěrečné dva roky , svázané s diplomkou, jsem byla u Milana Knížáka. 

Jak sis s Knížákem rozuměla?

No… on pro mě v běhu času představuje dvě naprosto rozdílné persony.  Jako novopečený porevoluční rektor AVU byl v pořádku. Škole jednoznačně prospělo, že to vzal na popud studentů z jedné vody načisto a personálně ji obměnil. Podmínky byly najednou otevřené, protože bývalí profesoři se mohli konkurzů účastnit taky, ale hlavně najednou směly učit opravdu světově renomované osobnosti jako Kolíbal, Malich nebo třeba i zmíněný Aleš Veselý. Pedagogové jsou většinou aktivní umělci, kteří vystavují po celém světě. Někdy je časově velmi náročné skloubit roli umělce a pedagoga. Takže jsem na té škole zažila prvních pět let v podobě takového spíše samostudia, kdy je příjemné si se svým profesorem vypít kávu a diskutovat. Už jen kontakt s takovou osobností je přínosem, ale ne vždy je vám pedagog k dispozici. No a Knížák najednou vedle svých rektorských povinností dokázal přijít v půl sedmé ráno jenom proto, aby si přečetl obhajobu mé klauzurní práce. Byl to první člověk, který se s námi o tom, co děláme, bavil, věnoval nám svůj čas, což bylo fascinující. Jako pedagog byl opravdu skvělý. Ale je pravda, že jeho kontroverzní nátura si s některými studenty prostě nesedla, v ateliéru je dost dusil a oni ho na oplátku prostě „nedali“. Dokázal být hodně hrubý, uměl totálně shodit. A člověk to buď ustál a přemýšlel, jestli za tím shozením ještě není nějaký věcný rozměr, který ho může donutit všechno přehodnotit a posunout dál, nebo ne.  Jiné názory tehdy akceptoval, pokud jsme si je dokázali obhájit, a u diplomky se za své studenty dokázal postavit. Právě proto jsem pak byla v šoku z Milana Knížáka jako ředitele Národní galerie, to bylo trochu jiné kafe. Asi na to zaděláno měl, protože on toužil po uznání, chtěl patřit k vyšší společnosti.  On je vlastně ukázkový případ v mládí rebelujícího umělce, který posléze, když už může o něco přijít, najednou zastává úplně odlišná stanoviska.

Ze které svojí výstavy jsi měla největší radost?

Takových akcí bylo víc, ale asi bych se musela vrátit do druhé poloviny 90. let, kdy řada výstav probíhala v Praze na dost netradičních místech, dnes bychom asi mluvili o pop-up galeriích. Spolu s bývalými spolužáky jsme se tenkrát často potkávali, jeli na jedné vlně. Jedna z výstav se třeba konala v tehdy opuštěném Štencově domě - budově bývalé tiskárny postavené na přelomu prvních dvou dekád 20. století v Salvátorské ulici na Starém městě. Jiná výstava se zase děla v horní části Obecního domu. Nebo Orbis Fictus ve Valdštejnské jízdárně, to byla na svou dobu docela zásadní věc.

Jaké víno se tam podávalo na vernisážích?

Haha..  Právě asi ty krabičáky.